Jsme průkazkový národ, máme rádi průkazky. Kdysi jsme měli červené průkazky, pak jsme měli modré průkazky, nyní máme zelené průkazky. Klíčová průkazka nás teprve čeká. O barvě se prozatím jedná, ale už teď je jasné, že půjde o emisní průkazku.
Půjdeme-li si cokoli koupit, nebudou nám stačit peníze v peněžence (či „peníze“ v „peněžence“), nýbrž budeme potřebovat rovněž průkazku, řekněme tedy bílou průkazku. Bílá průkazka může mít podobu standardní platební karty, ovšem s obohacenými parametry (enhanced parameters). Zajedeme do Kauflandu a zaplatíme pomocí EPC. Potom navštívíme McDonald a zaplatíme pomocí EPC. Nakonec se zastavíme u pumpy a budeme chtít zaplatit pomocí EPC. Platební terminál naši obohacenou kartu odmítne. Posbíráme po kapsách všechny drobné, ale na útratu to stačit nebude, takže u pumpaře zanecháme jako zástavu občanský průkaz a dojedeme si k nejbližšímu bankomatu vyzvednout chybějící hotovost. Naše obohacená karta hladce zajede do štěrbiny bankomatu, ale zpět už nevyjede, zatímco na displeji bankomatu se zobrazí zpráva, které ani za mák nerozumíme. Jsme tedy bez občanského průkazu, bez platební karty a bez naděje, že v tomto světě máme ještě co pohledávat.
Toto není fikce, podobná jiným populárním fikcím o oteplování planety, o sexuální identitě, o dobrodiní demokracie. S prázdnýma rukama a s vyděšeným pohledem si uvědomujeme, že nás dohnalo cosi, před čím jsme byli nesčetněkrát varováni a co jsme znovu a znovu odháněli jako poplašnou zprávu či jako dezinformaci. Nyní máme osobní zkušenost, a jak známo, není nic nad osobní zkušenost.
Zkrátka jsme si nakoupili příliš mnoho emisně náročných vajec, rohlíků, koblih a bigmaců, že jsme vyčerpali denní limit ještě před setměním. Odstavíme auto, domů se nějak dotrmácíme a zítra to zkusíme znovu.