Asi všichni si pamatujeme na scénu z legendárních Pelíšků, kdy ředitel školy Mašláň (Jaroslav Dušek) potká na chodbě bloudícího otce Krause (Jiří Kodet) a zeptá se ho: Hledáš někoho, soudruhu ?, načež otec Kraus vykřikne: Cože ?! a přetáhne ředitele po zádech holí. Tato scéna je věčná. Proč ? Protože je stále aktuální.
I po více než šedesáti letech máme v sobě odpor k nějakým soudruhům, ať už si pod „soudruhem“ každý z nás představuje kohokoli. I po šedesáti letech jsme se soudruhů nezbavili a stále nám otravují život. Máme-li po ruce hůl, neváhali bychom ji použít. Soudruhem nemusí prvoplánově být komunista, soudruhem může být kdokoli, kdo nám pije krev. Soudruzi jsou ve všech politických stranách, soudruzi jsou mezi ekonomickou a uměleckou elitou, soudruzi jsou v občanské společnosti, v nadacích a v neziskových organizacích.
Zamysleme se, na koho jsme alergičtí. Při vyslovení čího jména rudneme v obličeji, při zmínce o kom nám stoupá tep a tlak, koho si nepřejeme potkat, abychom nebyli s holí v ruce obviněni z použití násilí ? Jsme-li andělé, vybavuje se nám jenom ďábel; jsme-li lidé, vybavuje se nám galerie dobrodějských tváří. Ty tváře mají starostlivý výraz, ale ve skutečnosti jim překážíme v prosazování dobra a v budování jejich světa.
Soudruhy už nechceme poslouchat, nechceme se na ně dívat a už vůbec je nechceme potkávat na chodbách. Zejména máme-li v ruce hůl. Dnes víc než kdy jindy platí:
Dobrodějové všech zemí, vyližte si prdel !