NOČNÍ TICHO

Můžeme slyšet elektromagnetické vlnění ? Středoškolská učebnice biologie nám dává jednoznačnou odpověď: slyšet můžeme výhradně zvukové vlnění, které rozechvívá bubínek, jenž vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě a dál sluchovým nervem do mozku. Co to tedy ve ztichlé noci slyšíme ? Denní zvuky ustaly a zvýraznilo se zvukové pozadí. Není absolutní ticho, ledaže bychom byli v podzemní jeskyni, kde nekape ani voda z krápníků.

Noční zvukové pozadí nemá frekvenci 100 Hz jako navlhlé dráty vysokého napětí, nejedná se tedy o kmitání kapek vody. Frekvence je daleko vyšší a je to spíše hvízdání. Odmítneme-li jedovatou poznámku, že slyšíme kmitání kapek, co nám kapou na karbid, zůstává otázka prozatím nezodpovězena.

Jelikož je střední ucho pro elektromagnetické vlnění prostupné, nemůžeme vyloučit, že sluchový vjem vzniká až ve vnitřním uchu. Vláskové buňky hlemýždě posílají do mozku již (bio)elektrický signál, se kterým může elektromagnetické vlnění interferovat. Anebo může elektromagnetické vlnění interferovat až za sluchovým nervem někde v kůře Heschlových závitů. V tom případě je ucho zcela vyřazeno v tom smyslu, že jednak zabezpečuje vstup užitečného sluchového podnětu a jednak zabraňuje vstupu neužitečného sluchového podnětu. Slyšíme trávu růst, aniž bychom chtěli.

Až si jednou dokonale zmapujeme interakci mozku s elektromagnetickým vlněním, budou ze současného neionizujícího spektra vyřazeny frekvence, vyčleněné pro rádia, televize, mobily či internet. Frekvenční pásmo, předávající našemu mozku instrukce k chůzi „pravá noha – levá ruka“ a „levá noha – pravá ruka“, bude povoleno použít pouze speciálním silám.

A my se konečně v nočním tichu vyspíme.