PROJEV

Nechci nic podcenit. Teoreticky jsem vybaven na velmi, velmi dobré úrovni.

Věnoval jsem mnoho času tříbení myšlenek. Myšlenky jsem tříbil, kdykoli to bylo možné. Přečetl jsem řadu textů a vyslechl řadu projevů. Zevrubně jsem prostudoval projevy velikánů rétoriky: Aristotela, Démosthena, Cicera a Schwarzenberga.

Proslov má úvod, vlastní stať, popis událostí, argumentaci, námitky a závěr.

V úvodu vyložím cíl svého projevu a okolnosti, které mě vedly k vystoupení. Do vlastní stati vložím nejzávažnější informace z celého projevu. V popisu událostí upřesním souvislosti mezi fakty, abych pomohl těm, kteří se neorientují, se zorientovat. A dále uvedu kladné i záporné důkazy, abych podpořil argumentaci. Vzápětí se vypořádám s námitkami. A na závěr provedu shrnutí a – jak nabádá teorie – elegantním obloukem propojím závěr s úvodem.

Struktura projevu musí být logická.

Jazyk projevu musí být jasný a přesný.

Živý projev musí být kontaktní.

Vcítím se a budu přátelský, upřímný, budu mít vizuální kontakt, pevné držení těla, přiměřená gesta. Vše, co vynikající projev vyžaduje. Opěradla křesla vždy a znovu přesně najdu.

Na otevření projevu velmi záleží. Musím si být naprosto jistý tím, co říkám. Musím být sebevědomý, přitažlivý, zajímavý. Mám na výběr:

začnu neformálně („Vážení spoluobčané, slyším krysaře po roce pískat zas.“); nebo

začnu řečnickou otázkou („Vážení spoluobčané, jeho píšťalku nebo můj klarinet ?“); nebo

začnu vtipem („Vážení spoluobčané, právník mi radil, abych mlčel.“); nebo

začnu citátem („Vážení spoluobčané, naše země nevzkvétá.“); nebo

začnu faktem („Vážení spoluobčané, naše země nevzkvétá.“); nebo

začnu šokem („Vážení spoluobčané, kéž bych si věděl rady víc než vy.“).

V duchu praktické rady pro rétory ‚Starej se o začátek a o konec, prostředek se o sebe postará sám.‘ ponechám prostřední část projevu, počínaje statí a konče námitkami, na svých improvizačních schopnostech. V projevech spatra jsem přeborník.

Závěr zanechává nejsilnější emoce. Na závěru je závislé vyznění celého projevu. Rezonuje v uších a srdcích spoluobčanů ještě pět minut poté, než odezní. Mám na výběr:

zakončím sumarizací („Vážení spoluobčané, vás, vás, vás taky, vás a vás …“); nebo

zakončím příběhem („Vážení spoluobčané, za devatero horami je ještě hůř.“); nebo

zakončím otázkou („Vážení spoluobčané, proč ?“); nebo

zakončím postrašením („Vážení spoluobčané, proto.“); nebo

zakončím pobídnutím („Vážení spoluobčané, věřte si.“); nebo

zakončím výzvou („Vážení spoluobčané, je to naše země !“).

Teoreticky jsem byl vybaven na velmi, velmi dobré úrovni. Stoprocentně mi to však nevyšlo.

Krysaři to přepískli.