29.12.2015 12:28 PROČ NEJSEM MULTIKULTURALISTOU
Tato otázka se vynořila z čista jasna mezi těmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili o národním sebeurčení. Je jisté, že by nikdo z nich nepoložil otázku „Proč nejsem globalistou“ nebo „Proč nejsem panevropanem či kosmopolitou“. Nebýt multikulturalista ještě neznamená nectít hodnoty, přesahující národ, nebo nemít víru v univerzální lidské hodnoty; ovšem nebýt multikulturalistou znamená být antimultikulturalistou; nebýt multikulturalistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.
Pro mě osobně je ta otázka úlevou, neboť je nutné nikoli polemizovat s multikulturalismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem multikulturalistou a proč jím nemůžu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně pokroku a proti zpátečnictví, na straně všelidských hodnot a proti lacinému národovectví, na straně svobodné vůle a respektu a proti bezpráví a útlaku; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, na co nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekrytý žádnou doktrínou, cítící svou bezmoc pomoct světu a nemohoucí chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně pokroku, na straně všelidských hodnot, na straně svobodné vůle a respektu, proč u všech všudy nejsem multikulturalistou ?
Protože mé srdce je na straně pokroku, všelidských hodnot, svobodné vůle a respektu.
Viděl jsem ztrátu národního cítění tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Toto všivé nelidské vykořenění není neseno na štítě žádné strany; tou je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor univerzální jednoty. Národní elity, které nedovedou nebo nechtějí pomoci, jsou mi cizí; ale stejně cizí je mi multikulturalismus, který místo květů různosti přináší popel jednoty.
Národně uvědomělí nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a ostrakizovaní; nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Národovci nechtějí vládnout, nýbrž udržet živou kulturu svého národa; vzhledem ke globalismu je lhostejné, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Globalismus a globalisté nejsou instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; když se ohlížím po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu světové vlády. Nemohu být multikulturalistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je ztráta samostatnosti a soběstačnosti. Protože, chce-li vůbec pomoct národu, činí to podmínečně: nejprve se musíme panevropsky a celosvětově sjednotit, a pak (snad) na nás dojde.
Nejsem ani za mák nacionalista, ale nevěřím v hodnotu panevropské jednoty. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že bruselští technokraté budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než straníci národních barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; pohříchu uniforma z idejí se obyčejně nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si multikulturalisty hluboce vážit, kdyby přišel k národovci a řekl mu počestně: „Žádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; žádám, abys byl u mne unitárním kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v národní politice; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš doma. Zato jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi; budeš mít více svobodné vůle nebo méně, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě mít více respektu, ale svět bude jednotnější.“ Myslím, že by se většina národovců velmi rozmýšlela před touto nabídkou; a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdož ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní nabídky.
Živit vlastní národ sliby je okrádání národa. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na evropské vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší český vrabec v hrsti nežli holub na střeše bruselské vládní budovy.
Nehostinné a nelidské je klima multikulturalismu. Prý není nic mezi zpátečnickým prosazováním národních zájmů a pokrokovým budováním multikulturní společnosti. Není nic, v čem by nadšení sjednocovatelé směli povolit. Není na světě samostatné přemýšlení; buď multikulturní svět nebo národní státy. Nevím, zda se žurnalisté a komentátoři zpravodajství nechali vmanévrovat do tohoto nesmyslného obrazu světa nebo zda vědomě lžou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jimž je většina z nás, žije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak jelikož takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně pro. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti. Ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost multikulturalismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přece vše takhle nevypadá. Je daleko více neinformovanosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo nutné nasazovat lidem uniformu dokonalosti. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka. Svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás, ztěžka a obtížně myslícím lidském tvoru, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Ano, patřím k idiotům, kteří si myslí, že člověk nakonec dokáže samostatně přemýšlet.
Velmi lehko se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je hloupá, že nepřemýšlí samostatně; ale běžte hledat zásadně hloupé lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad nic. Předpokladem multikulturalismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li některý křesťan, že přežije mezi muslimy, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, přežije-li i jeho bytná, má-li chuť pojídat vepřové jitrničky se svým sousedem nebo nevinně laškovat s prodavačkou halali. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V novinách hlavního proudu se nedočtete o světě nic, než že je trvale demokratizován; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.
Dnešnímu světu není třeba demokratizace, nýbrž dobré vůle, respektu, shody i různosti; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejného respektu daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa ne proto, že by to byl svět lidí, šířících dobro, ale protože to je zároveň svět těch, kteří dobro nepotřebují, a pak těch prostředních, těch moudrých, kteří již své dobro mají, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc šiřitelů dobra, globální elitu, a nemohu je tedy soudit; avšak soudím elitu, jež se nazývá národní elitou. Prostý lid nemůže tuto vrstvu nahradit, ale může do ní vejít. Není vlády lidu, demokratické kultury přes všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované národní elitě. Kdyby se prostý lid hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hne-li se multikulturalismus vpřed nejprve tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká národní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná počítat, co by se takhle zmařilo.
Pak je tu otázka násilí. Kdyby naše národní elity začali provolávat, že půjdou vyvraždit mé sousedy, sebral bych se a běžel pomoct sousedům. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; i boj je fair play, a agitátor, který volá po přijetí kulturně odlišných společenství, aniž by se stejně horlivě přimlouval za upevnění kultury vlastního společenství, rozvrací lidskou společnost nikoli násilím, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti. Snažím se všemu porozumět; pátrám ve všech možných informačních zdrojích a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti lze jakž takž porozumět všem lidem jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žít. A někdy mě jímá hrůza, že se nemůžu srovnat s multikulturalismem. Chápu jeho ideály, ale nemůžu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li multikulturalismus, že sjednotit odlišné kultury není zločin, pak je tu něco, čemu nemůžu rozumět.
Metoda multikulturalismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění. Je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nakonec nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, musí být dobré na druhé straně; jako by byli lidé tady i tam fyziologicky a morálně titíž. Pošlete na mě nejortodoxnějšího multikulturalistu; pokud mě neskolí na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají multikulturalismu. Mluvte s ním o funkci národního jazyka a on řekne, že je to přežitek v anglosaském světě; podobně existuje přežitá národní pýcha, přežité národní sebeurčení, přežitá národní soběstačnost a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u multikulturalistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituální předpis nebo koneckonců řemeslo. Ale čeho je mi zvláště líto, jsou prostí Češi, kteří jsou takto přímo vyříznutí ze společenství sobě rovných, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše nového světového řádu.
Je mi lehčeji, když jsem s pomocí boží a Karla Čapka řekl aspoň tolik, třebaže to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu a moje pře s multikulturalismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět, a už to by bylo mnoho.
29.12.2015