Říše římská se rozpadala sto let. Bystří Římané tehdy chodili po městě a lomili rukama, jaktože to císaři nevidí. Jednalo se o „krizi století“, a to nikoli kvůli své významnosti, nýbrž kvůli své délce.
Prosperující ekonomika se měnila v dotační ekonomiku. K zajištění stále rozsáhlejších dotací se vybíraly stále větší daně. Na přerozdělování peněz bylo potřeba stále více říšských zaměstnanců. Vzdělávací systém se přeorientoval z řešení Pythagorovou větou na sčítání a odečítání. S odchodem venkovanů do měst se hroutilo zemědělství a pole zarůstala nepoživatelnou řepkou. Sociální systém začal požírat sám sebe svou vlastní obsluhou. Nájezdy barbarů zavlekly mezi obyvatelstvo devastační choroby. Do válek na okraji Říše se verbovali okrajinci, zatímco mladí Římané v lázních zkoumali všechna svá pohlaví. Jakmile se začalo oteplovat, císař zakázal uhlík. A to byl definitivní konec.
Náš problém není, že se severoatlantická říše rozpadne, ale že se bude rozpadat dlouho, celých sto let.