Do slovníku se nám vetřely dva nové pojmy: utopie a dystopie. Přesneji řečeno – k utopii se nám vetřela dystopie. Proč ?
O utopii jsme se učili už ve škole, dodnes víme, kdo byl Thomas More. Není divu, někdo považuje Thomase Mora za otce myšlenky komunismu, což se autorům tehdejších školních osnov zamlouvalo. Do budoucnosti, zobrazeném v románu Utopie, směřoval socialismus. O dystopii jsme neměli ani páru.
Počátek éry dystopií lze umístit do marťanského období: „Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli marťani, tak je budu schvalovat třeba s marťany.“ (J.Paroubek, 24.9.2005)
Budoucnost jsme přestali spojovat s doháněním až dohoněním vysněné úrovně Západu a více jsme začali budoucnost spojovat s doháněním až dohoněním skutečné úrovně Západu, tj. začali jsme zpět přebírat socialistické manýry. V utopii se objevily prvky dystopie.
S postupem času, jak jsme Západ poznávali blíže a podrobněji, se dystopické prvky množily. Získávaly jsme přesnější pohled na hrůzu, co se pro nás připravuje. Bruselské zřídlo dystopických prvků postupně mohutnělo, až nakonec po marťansku úplně zezelenalo. Zatímco utopie byla rudá, dystopie je zelená.
Rudé utopické „každému podle potřeb“ nahradilo zelené dystopické „nikomu nic“. Z utopie nám zůstal tlak na převýchovu a dystopie tento tlak obohatila o očekávaný výsledek převýchovy. Budeme marťany.