Stále máme problém, čemu věřit, a problém se stále zvětšuje. Zvětšuje se až téměř do morbidních rozměrů, kdy závidíme svým jednodušším spoluobčanům, kteří s vírou nemají problém. Na knížecí rady o ověřování faktů nemůžeme spoléhat, neboť ověřování faktů je mimo naše fyzické možnosti. Tak nám problém narůstá a očekáváme náraz, kdy fiktivní svět narazí do reálné zdi, aniž bychom to dopředu dokázali vykalkulovat či odhadnout.
Fiktivní svět se rozvíjí mimo nás a nemáme na něj vliv. Reálný svět se svou zdí tu pořád někde je a dokážeme ho nahmatat jen s obtížemi. Střet obou světu je tudíž mimo naši kontrolu a to nás děsí. Může to být rána v naší blízkosti a z nečekaného směru, ve kterém nemáme potřebné brnění. Jsme bezradní a zoufale voláme o pomoc.
Utíkáme z fiktivního světa, vytvářeného Českou televizí, portálem Seznam či časopisem Reflex. Utíkáme, ale nevíme, kam. Utíkáme i před parafrází Marka Twaina: Když nesledujeme ČT/Seznam/Reflex, jsme neinformovaní – když je sledujeme, jsme špatně informovaní. Nechceme být ani neinformovaní, ani špatně informovaní; chceme být dobře informovaní. Kam máme utíkat, abychom byli dobře informovaní ? Abychom dokázali lépe odhadnout náraz do reálné zdi.
Svět jednodušších spoluobčanů nás láká i děsí. Láká nás svou absencí otázek bez odpovědí a dialekticky nás děsí svou absencí odpovědí na otázky. Ve světě jednodušších spoluobčanů dosáhneme úlevný klid, ale ve světě jednodušších spoluobčanů dosáhneme znepokojivý neklid. Chceme vstoupit do světa jednodušších spoluobčanů a chceme uniknout ze světa jednodušších spoluobčanů.
Až ten náraz přijde, bude pozdě vědět, co jsme měli udělat. Nebudeme-li v tu chvíli už v reálném světě, zláme nám to kosti.