Svátek 17. listopadu bychom mohli oslavit nějakým pozitivním činem, například propuštěním všech vězňů svědomí, tj. osob, nepodmíněně uvězněných za verbální trestné činy, a rehabilitací všech kandidátů svědomí, tj. osob, podmíněně odsouzených za verbální trestné činy.
Propuštěni a rehabilitováni by mohli být ti, kteří se dopustili například pomluvy (§ 184 tr.z.), křivého obvinění (§ 345), křivé výpovědi (§ 346), křivého tlumočení (§ 347), hanobení národa, rasy či etnika (§ 355), podněcování k nenávisti (§ § 356), šíření poplašné zprávy (§ 357), podněcování k trestnému činu (§ 364), schvalování trestného činu (§ 365), neoznámení trestného činu (§ 368), urážky mezi vojáky (§ 378), projevu sympatií k hnutí, směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405), podněcování útočné války (§ 407). Podstatné je, že se provinili slovem, nikoli činem.
Máme zato, že verbální čin není činem, nýbrž verbálním projevem. Ponechme slovu „čin“ jeho původní význam, tj. význam ve smyslu konání, kdy se kromě úst pohybuje rovněž tělo. Slovem nelze vrazit nůž do krku či uloupit peněženku. Plamenné projevy kohokoli by se bez konání staly směšnou a zapomenutou historkou příslušné epochy. Jen ten, kdo se nechá slovem svést k činu, patří do vězení.
Propuštěním a rehabilitací bychom tak věrohodně oslavili významnou událost, od které jsme tehdy očekávali zavedení a navždy uchování svobody a práva vyslovit libovolnou kravinu. Plácáním kravin se stejně nakonec unavíme.