Pustíme-li do vysokonapěťového hliníko-ocelového lana vyšší než maximálně přípustný proud, lano se přetaví. Mluvíme o takzvané ampacitě vedení, tj. proudové zatížitelnosti, vycházející z dovolené provozní teploty. Vyšším proudem teplotně zatěžujeme lano, až se při překonání proudové zatížitelnosti hliníkový plášť začne spékat (hliník vydrží 660 ºC) a vytvoří vyšší přechodový odpor, který dále zvyšuje teplotu, až se lano přetaví (ocelové jádro je pevnější, ale zahřeje se rychleji).
Pustíme-li do vysokonapěťového lana ACSR 758-AL1/43-ST1A (v411) 1200 ampér, trojsvazkové vedení v411 to zvládne. Zvýšíme-li proud na čtyřnásobek, začne lano křičet, ať si dáme pohov. Nedbáme-li, najde si lano na svém těle nejslabší místo a prskne nám ho do očí. Třeba někde nad Kadaní.
Pošleme-li přetavený (nikoli přetržený) kousek lana na materiálovou defektoskopii, zkušení technici spočítají, jaký proud tekl lanem v okamžiku přetavení. Vyvoláme tím otázku, odkud se tam takový hrozný proud dostal. A budeme hledat odpověď.
Jediný elektroinženýr ve vládě by měl ostatním členům vlády vysvětlit, že proud teče z místa, kde se vyrábí, do místa, kde se spotřebovává. Měl by jim vysvětlit, že přitéká-li proudu z Německa víc, než v Česku dokážeme spotřebovat, nadproudový chránič by měl zdroj proudu odpojit. Když nadproudová ochrana selže (například proto, že není zapojená), měl by členům vlády vysvětlit, že lano bude křičet znovu a znovu.
Pokud to vláda nepochopí, měli bychom ji poslat na materiálovou defektoskopii.