Když jsme ve škole zlobili, oblíbeným učitelským trestem bylo přepisování nějaké věty stokrát, třeba: Vyrušoval jsem při vyučování a celé třídě se za to omlouvám. Rodiče museli – vzápětí poté, co jsme vyfasovali sto pohlavků – elaborát podepsat a druhý den jsme jej odevzdali a pokorně usedli do lavice. To byl trest ve formě přepisování. Tak máme zafixováno, co je to přepisování. Že je to trest.
Dnes jsme dospělí, nevyrušujeme a měli bychom být ušetřeni trestu přepisování. Ovšem trest přepisování se znovu vrací. Tentokrát ve formě přepisování historie.
Máme psát například: Rudá armáda neosvobodila Československo, Rudá armáda obsadila Československo a celému Německu se za to omlouváme. Napsat to máme stokrát a nechat podepsat Historickým ústavem AV ČR a poté odevzdat politikům a pokorně usednout před Českou televizi. Kdyby naši rodiče ještě žili, stokrát by nás zpohlavkovali.
Už máme na zádech dost křížků, abychom se nechali trestat přepisováním historie. Z rodinného vyprávění víme, jak to bylo, a nikomu se omlouvat nehodláme. Máme-li kus cti v těle, svým dětem to po pravdě převyprávíme a necháme je, ať si na někdejší realitu udělají sami názor. Mají na výběr.
Buď ukončí trestání, nebo se smíří s tím, že jejich děti jednou přinesou podepsat stokrát přepsané: Ich habe den Schulunterricht gestört und entschuldige mich dafür bei der gesamten Klasse.