Jelikož jednou budeme dobrovolně součástí velké říše, měla by nás zajímat pravidla jejího fungování. Jak to funguje v říši, bude fungovat i u nás.
Představme si, že by neznámý pachatel třemi výbuchy destruktivně přerušil proud pitné vody do Prahy z Želivky, z Káraného a z Podolí. Poslanci českého parlamentu, a to jak opoziční, tak koaliční, by žádali vyšetření sabotáže, načež by museli žíznivým Pražanům oznámit:
„Unter Verweis auf mögliche Konflikte mit den Interessen verbündeter Staaten bzw. deren Geheimdiensten, die so genannte Third-Party-Rule, verweigert die Bundesregierung alle weiteren Informationen. Sie verweigert selbst die sonst übliche Information unter VS-Einstufung oder eine Hinterlegung bei der Geheimschutzstelle des Deutschen Bundestages.“
V české verzi: S odkazem na možné střety se zájmy spojeneckých států nebo jejich tajných služeb, tzv. pravidlo třetí strany, česká vláda odmítá poskytnout jakékoli další informace. Odmítá dokonce poskytnout obvyklé informace v utajení nebo je uložit v Kanceláři Poslanecké sněmovny.
Pokud nám v hlavě zbylo alespoň trochu mozku, logicky usoudíme, že pro to, aby vláda mohla rozhodnout o pravidlu třetí strany, musí vláda vědět, že pravidlo třetí strany je aplikovatelné, tj. že vláda zná třetí stranu, která má na svědomí žízeň Pražanů. Vláda by žíznivým Pražanům sdělila, že veřejný zájem převažuje nad parlamentním právem na informace a že právo poslanců klást otázky musí výjimečně zaujmout druhé místo před zájmem vlády na utajení.
Až tedy budeme tlačením nákupního vozíku hlasovat, kam chceme patřit, nezapomeňme, že současně s kvalitnějšími potravinami si do nákupního vozíku dobrovolně přihodíme také úhledně zabalené pravidlo třetí strany. Aus Gründen des Staatswohls.