Být či nebýt očkován ? To je to, oč jde !
Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu, nebo se vrhnout proti moři útrap a nechat se očkovat ? Nastavit rameno, nechat se bodnout ! Nic víc. To bodnutí uspí bolest srdce, ukončí všechna trapná trápení lidského těla. Jaké větší prání by člověk mohl mít ? Nastavit rameno, vydržet bodnutí, snad být i neinfekční. Tady to vázne. Jaká neinfekčnost se zjevuje po očkování, když vyvlékli jsme se z tělesných pout ? Při tomhle couvnem. Tahle okolnost nám prodlužuje dlouhé zdráhání. Protože kdo by strpěl krutost světa, svévoli tyranů a posměch blbců, zhrzenou lásku, nedobytné právo, nadutost úřadů, zavilost malých, s níž ničí všechno, co je přerůstá, kdo by to snášel, kdyby stačilo jen jednou bodnout a mít rázem pokoj ? Kdo by dál nesl těžký náklad žití, necítit strach z čehosi po očkování, z neznámých důsledků, jež nikdy nikdo dosud nezažil, strach, který nám svazuje ruce a nutí nás žít, jak nechceme, místo vznést se do neznáma ? Tak myšlení z nás dělá zbabělce. Vždyť plnokrevné odhodlání dlouhým rozumováním chřadne, ztrácí dech, a co mohlo být útočné a rázné, se najednou jen pomotá a zmate, až z toho není nic.
Být či nebýt očkován – to je, oč tu běží. Není těžší otázky a obtížnější odpovědi.
V úžasu zůstáváme nad uspěchaným soudem: Je to jen vidina v našem mozku. Nehmotný přízrak, jaký šílenství tak rádo předvádí.
Šílenství ? Sáhněme si na tep. Odtikává čas ve stejně klidném rytmu jako očkovaným.