Máme-li zodpovědně zodpovědět otázku, kde leží hranice podsvětí, tj. kde končí legální činnost a začíná nelegální činnost, nejspíše se dopustíme velmi rozšířeného omylu – jako základ odpovědi vezmeme svoji osobní zkušenost a pokusíme se ji zobecnit. Nelegální činnost budeme posuzovat podle toho, co nelegálního neboli trestného se stalo nám osobně či co nelegálního jsme provedli my sami. To bude východisko našeho mylného závěru, že hranice podsvětí leží právě tam a tam. Ale kdeže !
Ilustrujme si to na příkladu. V poslanecké sněmovně je 200 osob. Známe ze svého okolí x osob, které se dopustily krádeže, zpronevěry, podvodu, krácení daně či úplatkářství, sami jsme se v x případech dopustili téhož. Logicky usoudíme, že v parlamentu musí být stejný podíl poslanců, kteří se dopustili krádeže, zpronevěry, podvodu, krácení daně či úplatkářství. Jsme ochotni vést hranici napříč parlamentem a rozdělit 200 poslanců na skupinu těch, kteří nejsou součástí podsvětí, a na skupinu těch, kteří jsou součástí podsvětí. Nejde o konkrétní osoby, ale o poměr mezi skupinami. Připustíme, že hranice podsvětí prochází parlamentem, že námi určená linie neleží mimo parlament. Ale kdeže !
Možná budeme obhajovat svůj názor tím, že „podsvětí“ se nekryje se světem nelegální činnosti. Že když občas provedeme něco nelegálního, nejsme automaticky součástí podsvětí. Budeme to obhajovat do té doby, než pochopíme, že se jedná výhradně o formální, lingvistickou záležitost. Jakákoli nelegální činnost nás vytlačuje z nadsvětí do podsvětí.
Sami se v podsvětí ocitáme dobrovolně. Ovšem nechceme být nedobrovolně řízeni podsvětím, parlamentem. S tímto přáním každé čtyři roky listujeme volebními seznamy, že si zvolíme někoho lepšího, než jsme my sami. To se nám nikdy nemůže podařit. Má-li totiž to štěstí, že sami jsme součástí nadsvětí, s největší pravděpodobností leží hranice podsvětí těsně za našimi zády.