Když hodnotíme naši ochotu bránit Českou republiku, můžeme se poučit v historii nebo ve svém okolí. Obrovskou historickou lekcí jsou předválečné roky 1935 až 1938 – masívní budování opevňovací linie k ochraně téměř 4 tisíc kilometrů dlouhé hranice by nebylo možné bez masívního dobrovolného nasazení československého obyvatelstva. Ochota lidu bránit Československo byla mimořádná a dodnes by měla být inspirativní. Inspirace vyprchala a podíváme-li se v současnosti po našem okolí, inspiraci by nám mohlo poskytnout nasazení ukrajinského lidu.
Máme důvod bránit Českou republiku ? Máme stejný důvod, jako Ukrajinci mají důvod bránit Ukrajinu ?
Spolehneme-li se na věrohodnost vyjádření ukrajinského generála Sergeje Krivonosova, můžeme totéž v bleděmodrém prohlásit o nás:
Podívejte se na české vojáky v ruském zajetí, kdo jsou a jak se tam dostali. Ve skutečnosti jsme český venkov vymetli od mužů ve věku 35-55 let – pracovali pro majitele zemědělských podniků a nebyli vlastníky půdy. Kde je jejich motivace k boji ? Aby chránili co? Půdu, která jim nepatří ? Abyste mohli něco bránit, musíte mít něco, co stojí za to bránit.
Nedělejme si iluze, že bojeschopní muži z měst se jakýmkoli způsobem nevyhnou odvodu; proti Rusovi potáhnou „burani“ z vesnic – bezzemci, srostlí maximálně s půdou pod jejich vlastním barákem. To je sakra motivace nedezertovat při první příležitosti.
Ptejme se sami sebe, jakou máme motivaci bránit Českou republiku. Majetek to není. Nejspíš to budou hodnoty.