„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“
(Albert Einstein)
Představme si, že by všechno, co kdy člověk vyslovil, bylo zaznamenáno, od jednoduchých skřeků homo sapiens po složité filozofické úvahy homo sapiens sapiens. Například ve formě digitálního zápisu či ve formě křišťálové koule. Kdykoli bychom pak vyslovili cokoli, jen bychom opakovali totéž, co už někdo někdy řekl, a to v totožných souvislostech (konotacích), jen v jiných kulisách.
Zesnulý hudební skladatel něco podobného tvrdil o melodiích písní. Všechny písně byly již složeny a nové písně vznikají kompilacemi a vykrádáním předchozích autorů. Je to logické – počet zvukomalebných tónů je omezený, jakož i jejich kombinace a permutace. Stejně tak je omezený počet slov, přičemž jejich různým řazením můžeme tvořit nové věty s novým významem, ale jen dočasu. Jednou se vyčerpáme a začneme pouze stavět jiné kulisy. Uveďme si příklad politické debaty:
Politik A: Musíme porazit Rusko.
Politik B: Opakujete to, co řekl Napoleon a Hitler.
Politik A: Dnes je jiná situace.
Politik B: Opakujete to, co řekl pobočník Napoleona a pobočník Hitlera.
Politik A: Běžte do prdele.
Politik B: Opakujete to, co Vám říká spousta lidí.
Zpět k Einsteinovi. My nejsme šílení. My jen nevíme, že naše slova už byla vyslovena.