Představme si, jak by mohla vypadat Evropa po vítězství Ukrajiny nad Ruskem. Za vítězství se odjakživa považuje vyvěšení ukrajinské vlajky nad Kremlem.
Vžijme se do pocitů a nálad těch našich spoluobčanů, kteří by nejraději sami lezli na střechu Kremlu. Bouchalo by šampaňské a slavilo by se do rána. Co do rána – slavilo by se do dalšího rána, protože by vláda vyhlásila Den radosti. V televizi by promluvil podnapilý Fiala, že toto je ten nejsignálovitější signál ze všech signálů, že měl vždycky pravdu, i když – pravda – někdy lhal. Ale odteď už bude mluvit pravdu, jako že se Fiala jmenuje. Teď už bude prosperita a všichni se budou mít jak on.
Musíme udělat všechno pro to, abychom se měli jako Fiala. V první řadě bychom měli doma vyrobit alespoň jeden granát a podepsat ho a poslat Zelenskému do vlastních rukou. Ať ví, že my osobně jsme se zasloužili o vlajku nad Kremlem. A propachtuje nám nějaké políčko na Altaji.
Také bychom měli včas za okno vyvěsit modrožlutou vlaječku, aby bylo jasno, že jsme vždy byli pevní v názorech a neochvějně stáli za vedoucí silou společnosti. Preventivně bychom měli udat sousedy, kteří mají v oknech kaktusy.
Sibiřskou ropu budeme mít zadarmo, neboť na rafinérském ventilu v Kazani bude sedět Dmytro z Kijeva a ten si bude dobře pamatovat, kdo mu na frontě kryl záda. Sice to trochu nabourá Green Deal, když shodíme elektroauto do rokle, ale kdo by to oplakával. S nerostným bohatstvím z ukrajinské Sibiře půjde ekologie beztak do háje.
Jedinou starost budeme mít za Atlantikem. Evropská unie bude tak bohatá, že nebude znát chudého amerického bratra. A nepřejme si vidět, co dokáže naštvaný Yankee s ostře nabitým samopalem.