PROTIVÁLEČNÁ

Ukazuje se, že písně Jaromíra Nohavici jsou nadčasové:
„Pánové nahoře, já píšu vám dnes psaní a nevím vlastně ani, budete-li ho číst,
přišlo mi ve středu do války předvolání, je to bez odvolání, tím prý si mám být jist.“
(Jaromír Nohavica: Pánové nahoře, 1982)

Tato píseň je tak nadčasová, že zobrazuje realitu věrně už od roku 1954, kdy vznikla, přes rok 1982, kdy ji nazpíval Nohavica, až dodnes, do roku 2026, kdy sedí na svět kolem nás zrovna tak jako kdysi, jen se mění osoby a obsazení. V době vzniku mohli být pány nahoře Vincent Ho Či Min se svou smečkou, v roce 1982 legendární Mertův Ronald Džugašvili se svou smečkou a dnes by to byl (býval) Keir Putin se svou smečkou. A to přesně podle dalšího nesmrtelného Nohavicova textu: „Kříže se nemění, jen příjmení a jména, když letí kamení, jde kolem huby pěna.“

Nepomůže si s Nohavicou zoufat, kolik matek jsme viděli zoufat nad syny, kteří se zpátky už nevrátili. Nepomůže ani rada, aby si pánové šli válčit sami a nás nechali být. A nepomůže ani pro mnohé z nás nesplnitelný plán sbalit kufry a správcové vrátit klíč. Je tu ale jedna skulina, jejíž existenci Nohavica neodhadnul, a do které když vrazíme klín, mohla by puknout skála:
„Znám…ty, kterým jste vzali život či minulost,
vím také, že máte solidní arzenály, i když jste povídali o míru víc než dost.“

Ne, ne, ne, dnešní pánové nahoře nepovídali o míru víc než dost. To musíme napravit.

Vsuňme do každé své věty přívlastek „protiválečný“. Vstávejme do protiválečných rán, do práce jezděme protiválečnou tramvají, diskutujme na protiválečných poradách, nakupujme protiválečný chleba, vychovávejme protiválečné děti. To by v tom byl čert, aby se nakonec dvouprocentní či třiapůlprocentní pánové nahoře nezačali cítit trapně. My zbraň v ruce nebudeme mít.