Nenásilné překročení státní hranice není trestným činem. Jsme povinni překročit státní hranici na hraničním přechodu, přičemž překročení hranice mimo hraniční přechod je přestupkem se sankcí do bagatelních 5.000 Kč (zák.č. 216/2002 Sb., § 3). Jsme civilizovaní a nemáme v úmyslu překračovat státní hranice jiným než dovoleným způsobem. Navíc hranice „nepřekračujeme“, nýbrž zhusta „přejíždíme“.
Je možné, že v budoucnu ztratíme i poslední zbytky obezřetnosti a překračování státní hranice kdekoli bude základním lidským právem. O to více nabude na významu regulace překračování městských hranic. Středověká města si udržovala pořádek a bezpečnost strážením městských bran a vpuštění cizince za hradby nebylo samozřejmostí. Víme, že po rezignaci na strážení státních hranic by strážení městských hradeb bylo více než žádoucí. V reálu je to ovšem neproveditelné.
Navíc nám zakrněl pud sebezáchovy, i když pudy by nás ze své podstaty opouštět neměly. Pud sebezáchovy se nám opět rozvine až s častějším pocitem ohrožení. Z jaké strany by to ohrožení mohlo přijít, tušíme. Budovat městské hradby ale zřejmě nebudeme. Existuje náhradní způsob ochrany hranic.
Toto náhradní bránění nepovolenému překračování hranic se týká rodiny. Pod trestem vydědění by nebylo povoleno překročit hranici rodiny tomu, kdo nechce sdílet rodinné hodnoty. Zůstane-li rodina základem státu, byla by v bezpečí i státní hranice.
https://shorturl.fm/uMNE4