Již kdysi dávno Karel Kryl poděkoval za trýzeň, jež zdokonalí díla. Hezkým obratem nám připomněl, že vytváření díla je spojeno až s trýznivým úsilím. Zažíváme-li trýzeň, trpíme, ale po odeznění trýzně za námi něco zůstává, a jsme-li nadaní a inovativní, zůstává za námi monument.
Projděme si zpětně svoje životy a přiznejme si otevřeně, kdy jsme zažili trýzeň. Nikoli bolest od ukopnutého palce, ale trýzeň z tvoření a budování. Moc často to nebylo. Žádné monumenty po nás nezůstávají, a pokud ano, bývají to monumenty z písku. Anebo tvoření a budování přenecháváme vyspělým technologiím a jedinou trýzní, kterou jsme si prošli, bylo strachování, aby se na nepatrnost našeho příspěvku nepřišlo. Už i originalita je umělá.
Smiřme se s tím, že monumenty po nás nezůstanou. Nebudeme se jimi chlubit. Mnohem lépe nám jde jiné chlubení.
Umíme skvěle díla ničit. Vzpomeňme si na syrskou Palmýru. Pak jsme se pochlubili zničením baltského plynovodu. Nyní se chlubíme dodávkami ničivých zbraní a budeme ničit dál. Trýzeň nepotřebujeme.
V našem civilizačním okruhu už nevznikají velká díla. Opravíme Notre Dame, ale Nouvelle Notre Dame nepostavíme. Nepodstoupíme trýznivé úsilí, aby si o nás za tisíc let potomci povídali, co jsme dokázali. Současná doba bude výhradně o technologickém pokroku a o nulové trýzni.