Přenesme se do školních lavic v roce 2126 na hodinu dějepisu. Když otevřeme učebnici, najdeme tam kapitolu Moderní společnost a v ní podkapitolu Česko ve 21. století. Jednoduchým jazykem, srozumitelným pro děti, je tu popsán vývoj Česka v minulém století.
Děti se dozvědí, že moderní státy se nemusejí rozpadat pouze revolucemi nebo válkami. Mohou se postupně rozložit skrze chronickou nefunkčnost, ztrátu důvěry a paralýzu institucí. Tím je vysvětleno, proč Česko v roce 2126 stále formálně existuje, ale proč už nefunguje jako stát.
Dlouhodobé vyprazdňování státu zevnitř mělo počátek ve dvacátých letech minulého století, kdy Češi rezignovali na samostatnost a suverenitu České republiky. Došlo k pokusům rozpustit stát ve Spojených státech evropských, ale v polovině století, kdy se Spojené státy evropské samovolně rozpadly, Češi nenašli recept na znovuobnovení samostatné a suverénní republiky. Navíc cizorodé prvky na území Česka erodovaly jakoukoli snahu o obrození, známé z 19. století. Stavba Druhého národního divadla se nezdařila, neboť se v národní sbírce vybralo pouze pět euro. Společnost se dále atomizovala a tím více podléhala cizím vlivům. Druhá polovina minulého století proběhla ve znamení souboje germanizace s islamizací, přičemž oba proudy se nakonec spojily proti Čechům. Na sklonku století se hlavní město Praha proměnilo ze stověžatého města na stomešitové město. Jen okrajové části republiky se úspěšně poněmčily.
Poté, co paní učitelka dokončila výklad, vyzvala děti k otázkám. Děti jí ovšem nerozuměly, neboť paní učitelka mluvila česky.