Řada z nás má představu, co je to vězení. Dříve to byl prostor, kde jsme čekali na vykonání trestu, například popravu, po reformě vězeňství se samotný pobyt ve vězení stal trestem. Už jsme v prostoru vězení na nic nečekali, jen jsme byli ve vězení. Trestem je pobyt v omezeném prostoru bez možnosti ho opustit. Obráceně by mělo také platit, že pobyt v omezeném prostoru bez možnosti ho opustit je trestem.
Zeměkouli nemůžeme opustit. Jsme trestáni pobytem na Zemi bez možnosti ji opustit. Zeměkoule je naším vězením. Pár jednotlivců v raketách nebereme v potaz, ve vězení jsme všichni. Před reformou vězeňství bychom na Zemi čekali na vykonání trestu, dnes je trestem samotný pobyt na zeměkouli.
Režim máme jednotvárný, den a noc a zase den a noc a žádná změna. Stále dokola totéž a bez vyhlídky na propuštění. Trest máme vyměřený na nějakých osmdesát devadesát let, což není nijak málo, aby z toho někdo nezešílel. Na kavalcích můžeme přemýšlet, čím jsme si to zasloužili. Co jsme stvořiteli provedli, že nás zavřel za atmosférickou zeď.
Využijeme-li vězeňský čas přemýšlivě, pochopíme teorii vězeňské relativity. Jakkoli si ve svém osobním vesmíru můžeme připadat svobodní, při větším odstupu se naše svoboda zužuje, až se nakonec smrskne na drobný výběh s těžkým gravitačním řetězem.