ZKOUŠKA VÍRY

Každý den a stále dokola se nám vrací neodbytná a zneklidňující otázka, čemu máme věřit, když sjíždíme denní aktuality z různých informačních zdrojů. Každý den a stále dokola si uvědomujeme nepatřičnost slova „věřit“, ale dokud se nedopracujeme k výstižnějšímu slovu, nezbývá nám než „víra“. Návodů, jak usměrnit naši víru, jsme vyzkoušeli víc než dost a pohříchu žádný nefungoval. Nakonec jsme vždy spadli do jámy víry-nevíry a byli odsouzeni věřit-nevěřit. Co s tím ?

Mohl by existovat jeden způsob – se kterým by nám pomohla umělá inteligence, neboť je obsahově i časově velice náročný – který by nám mohl pomoci vyškrábat se z jámy.

Každé informační sdělení se skládá z řady vět, z nichž část je v čase minulém, část v čase přítomném a část v čase budoucím. Ponechme stranou věty minulé a přítomné a zaměřme se na věty budoucí. Autor sdělení nám předkládá tvrzení o něčem, co se stane (podmiňovací způsob, co by se podle autora mělo stát, rovněž pomiňme). Nechme uplynout nějaký čas a prožeňme tyto věty budoucí testem reality. Stalo se to ? Nebo se to nestalo ?

Autory, jejichž informační sdělení je vrhá proti realitě, o kterou si trvale rozbíjejí ústa, můžeme umístit na seznam „nevěřit“. Autory, jejichž informační sdělení v konfrontaci s realitou občas uspěje, můžeme zařadit mezi „možná věřit“. A autory, kteří se převážně trefují, můžeme považovat za insidery a popřát jim více sluchu.

Tuto metodu sami nezvládneme, ale můžeme ji svěřit umělé inteligenci. Budeme překvapeni, jaké novinářské autority definitivně opustíme a které nenápadné insidery nečekaně objevíme.

Ať tak či tak, držme se pravidla, že jedině realita je pravou zkouškou víry.