Občas se nám v prvních vteřinách po probuzení stává, že nejsme schopni rozlišit, který svět je reálný – ten, který se nám zdál, nebo ten, do kterého jsme se probudili. Detaily snového světa jsou natolik „reálné“, že náš mozek nedokáže pobrat realitu. V závislosti na tom, co se nám zdálo, nás zaplavuje buď lítost, že sen nepokračuje, nebo úleva, že sen nepokračuje.
Jakmile náš mozek po pár vteřinách ovládne rácio, vyplaví neodbytnou otázku: Co to bylo ? Co se to ksakru děje ?
Řada odborníků, Freudem a Jungem počínaje a neurochirurgy konče, by nabídla vysvětlení, která by uspokojila naši touhu po stoprocentním vědění jen částečně. Pravděpodobně nikdo z nich by nepracoval s pojmem iterace.
Jsme-li aktivní, činíme v průběhu dne až 30 000 rozhodnutí. Když dojdeme na rozcestí, vybereme si jednu z mnoha cest. Předpokládáme, že cestami, které jsme si nezvolili, náš život dále nepokračuje. Ani nepřemýšlíme o tom, že by to mohlo být jinak. Náš život je iterace opakovaných rozhodnutí na různých rozcestích. Racionálně předpokládáme, že existuje pouze jedna iterace našeho života. Ta, kterou aktuálně žijeme. Skutečně ?
Co my víme o vícerozměrném prostoru ? (viz Interstellar) Jsme-li intelektuálně méně činní, víme všechno. Dotyky jiných prostorů se nás nedotýkají. Jestliže nás ovšem intelekt trápí svojí horečnou činností, láká nás představa existence časově paralelních prostorů, jiných iterací. Možná jsem jejich dotyk pocítili. Jednou takhle k ránu pár vteřin po probuzení.