Kdybychom si vybrali libovolný okamžik a zastavili v něm čas podobně, jako když zamrzne film na plátně, zjistili bychom neuvěřitelnou věc: víc než polovina z nás by v tu chvíli „čuměla“ do mobilu (bohužel neexistuje přiléhavější spisovné sloveso). Protože řada z nás s mobilem v ruce „utrácí“ čas (bohužel neexistuje přiléhavější expresívní sloveso). A to není to nejhorší.
Mobilní telefon se stal integrální součástí našeho těla jako nohy, ruce, hlava či páteř. Můžeme proti tomuto tvrzení protestovat, ale racionálního protiargumentu se nedobereme. Mobilní telefon je součástí popisu biologické struktury lidského těla. Bylo-li by to možné, ultrazvukový prenatální snímek by ukazoval nejen pohlaví, ale také mobilitu.
Častým polehčujícím argumentem pro to, proč jsme připustili vrůst mobilního telefonu do našeho těla, je, že nám zprostředkovává spojení s pohotovostními službami. Zachraňuje životy, tím pádem údajně do našeho těla patří. Jak to ale v životě bývá, cokoli pozitivní je vyváženo něčím negativním. To pozitivní úmyslně vyzdvihujeme a to negativní instinktivně potlačujeme.
Není náhodné, že vývojoví pracovníci mobilních telefonů jsou vázáni nejen nadprůměrnými platy, ale také velmi přísnými pracovními smlouvami, jejichž dodatky o mlčenlivosti si nezadají s vázacími akty. Jsme-li insidery, právě se nám orosilo čelo. Jsme schopni sestavit seznam negativních znaků mobilních telefonů, ale také máme po ruce seznam pozitivních výkladů těchto negativních znaků (to pro případ, že by nám někdo lámal malíček). Mobilní telefony tu přece jsou pro naše dobro. Nejsou.