Když vznikal internet, byli jsme bombardováni sdělením, že internet nepatří nikomu. Nikdo není vlastníkem internetu, všichni jsme neomezenými uživateli internetu. Od té doby se v našem vztahu k internetu nic nezměnilo, internet stále nepatří nikomu, neexistuje žádná vlastnická strukturu, ve které by vystupovala právnická či fyzická osoba „Internet“, jež by si uzurpovala právo na vlastnictví internetu.
Podobně jako nikdo nemá vlastnické právo ke slunci, nemá nikdo vlastnické právo k internetu. Tak jako nás nemůže nikdo omezit ve vůli vystavovat se slunci a chytat bronz, nikdo nás nemůže omezit ve vůli vystavovat se internetu a chytat informace. To je základní axiom, ze kterého jsme vycházeli tehdy a ze kterého vycházíme i dnes.
Existují síly, které nám chtějí vnutit stín. Tyto síly mají dostatek prostředků vrhnout stín kamkoli, kam se hneme. Tyto síly nebudou zpochybňovat naše právo chytat bronz a informace, ovšem zakryjí nám slunce a internet v takovém rozsahu, že stínu neunikneme. Naše právo si pak můžeme strčit za klobouk. Ovšem bránit se můžeme.
Bránit se můžeme odstraněním všech překážek mezi námi a sluncem/internetem. V případě překážek mezi námi a sluncem je to zjevné, přičemž v případě překážek mezi námi a internetem postupujme úplně stejně.
Éra lokálních providerů pomalu končí. Nenechme se mást pokládkami kabelových optických sítí a nabídkami rychlosti připojení, blížící se rychlosti světla – naše linka směřuje vzhůru. Naše slunce je geostacionární družice a naše linka směřuje k družici. A naše pokožka je přístroj, který neumí Apple, ani Huawei vypnout.