Tak se nám karetní hráči rozesadili kolem stolu a našemu pozornému oku neuniká, jaké karty má kdo v ruce. V mariáši se hraje o parlamentní demokracii.
Evidentně nejslabší karty má parlamentní opozice. Je sice slyšet ze sálu až do Sněmovní ulice, ale křikem nezakryje, že nemá v ruce žádné trumfy. Ať vytáhne jakoukoli kartu, bude přebita.
Druhým hráčem je parlamentní koalice. Té se do hry příliš nechce a v klidu se svými trumfy vyčkává. Bude-li třeba, hodí je na stůl, ale jinak se drží zpátky.
Hrad, který je třetím hráčem, nedokáže ve tváři zastřít, že má v ruce jenom plevy. Jeho největší slabinou je, že neumí hrát čestnou a otevřenou hru. Mohl by blafovat, ale neumí to.
A posledním, čtvrtým hráčem, je vláda. Do karet jí vidíme velmi zřetelně a jsou tam nebezpečné karty, sedmy a hlášky. Jestli je použije, může hru zvrátit.
Nezapomněli jsme na dalšího významného hráče, který prozatím pauzíruje. Tím hráčem je specifická veřejnost. Ta teď nemá karty v ruce, protože stojí u dveří a čeká.
Ten, kdo vyhraje, určí, zde u nás bude nebo nebude parlamentní demokracie. Schyluje se k dramatickému rozuzlení. Musíme doufat, že se bude hrát podle pravidel, nikoli podle práva silnějšího. Nejhorší, co nás může potkat, je, že specifická veřejnost u dveří zhasne. Až se znovu rozsvítí, po zemi bude ležet řada politických mrtvol a na stole bude dřepět ropucha s korunkou na hlavě a čekat na políbení.