Sálim vyklidil stanoviště v Praze. Ponechal jen standardní vybavení, které zbavil veškerých stop. S majitelem bytu ukončil smlouvu a vrátil mu klíče. V agentuře, kde pracoval, dal výpověď a vzal si neplacené volno. Partnerce koupil jejím jménerm jiný byt a převedl na ni práva k zabezpečenému účtu. Zdravotní pojištění nechal v platnosti až do okamžiku fiktivního úmrtí. Všem, kteří naléhali, dal slovenskou adresu. Stal se opět cizincem.
V příštích třech měsících se do Prahy ještě několikrát vrátí, aby nečelil otázkám, na které nebude moci odpovědět. Náhlý odchod by vyvolal podezření, ale po třech měsících řada lidí nezaznamená ani jeho smrt.
Sálim bude opouštět Českou republiku s tím, že splnil zadané úkoly. I když Čechům, zejména těm, které poznal, nepřál budoucnost, která je čeká, opouštět je bude s přáním, aby propad do bezvýznamnosti nebyl pro ně tak devastující jako pro občany západní Evropy. Mnohé se už na území Čech zachránit nedá, ale rychlost úpadku je možné zmírnit. Sálim měl za to, že se to Čechům může podařit.
Loučit se bude se smutkem, ale i s nadějí.