Čára ponoru bývá barevně označena. To aby byla dobře viditelná. Na některých tělesech ale hledáme čáru ponoru marně.
Nevíme, kde má čáru ponoru Evropská unie. Stále sice plave (jak umí), ale těžko odhadneme, zda poplave ještě za deset dvacet let. Optimisté věří, že EU vyrazí do otevřeného oceánu světa jako nepotopitelný titán, zatímco pesismisté hledají díru v plotě z doků, aby byli od katastrofy co nejdál. Realisté shánějí svářecí soupravy, jelikož díry pod čarou ponoru se nedají přehlédnout.
Ti nejodhodlanější z nás ještě spěchajjí na kapitánský můstek, neboť vědí, že oprava děr nebude stačit. Náklad, který si EU naložila, je totiž tak extrémní, že čára ponoru už nemá vypovídající hodnotu. EU se může ponořit tak hluboko, že strojovna zaplavení neunikne (strojovnou jsme my všichni, co platíme koncert na palubě). Čára ponoru už není vidět, čáru ponoru mohou spatřit žraloci, ale ani ti nejsou vidět, ztratili zájem.
Řešení je na kapitánském můstku. Na kapitánském můstku je pološílený kapitán, pološílení první důstojníci a pološílení palubní, strojní a radiotelegrafní důstojníci, pološílený lodní lékař a pološílený hospodář. Lodní bruselské mužstvo se od svého velení rychle učí. Velitelský sbor je třeba naházet do moře, pak odlehčit EU od nákladu (přes dva milióny předpisů !) a teprve pak začít zavařovat díry.
Čára ponoru bývá barevně označena. Abychom ji spatřili, museli bychom se potopit.