Po volbách se vyrojila řada politických komentátorů, hrajících hru na objektivitu. Snažili se jakoby udržet si odstup, zřejmě proto, aby se opájeli svatozáří nestrannosti, podobně jako by se opájeli nestranností při hodnocení genocidy Židů či Palestinců. Něco jako nestrannost neexistuje. Nebýt na straně, znamená se ani nevykadit.
Nestrannost je maskovaná strannost. Ať už z absence zkušeností nebo ze zlé vůle. S nestranností je to stejné jako s nezávislostí. Od narození do smrti jsme na nějaké straně a jsme na něčem nebo někom závislí. Občas si dopřáváme hru na to, že to tak není. Ale každá hra je jednou over.
Být stranný je naše přirozenost. Nestyďme se za ni ve falešném domnění, že nestrannost nás činí moudřejšími a respektovanějšími. Nestrannost je suchá větev, pohozená v písku, zatímco strannost má své kořeny v půdě. S nestranností jsme neuchopitelní, zatímco se stranností nás berou někteří lidé za ruku. Nestranný život je k nežití, zatímco stranný běží jako bláznivý.
Za strannost budeme napadáni, zostouzeni, nálepkování, ale je to pořád lepší, než kdybychom byli okolí lhostejní jako někteří političtí komentátoři. Proto nám budou vždy bližší političtí komentátoři jako Hašek, Holubová, Hrušínský, Hřebejk, Mádl, Polívka či Trojan a vždy budeme zvědaví, co z nich vypadne do toalety.