Případ paní Balaštíkové nám ukázal pozoruhodnou, i když notoricky známou věc: pohoršíme se nad vraždou psa, ale vraždu člověka zkonzumujeme jen s mírným pohnutím.
S naší schopností se pohoršovat je to veskrze na levačku. Budeme vymýšlet tisíce argumentů, proč nás vražda zvířete chytá za srdce víc než vražda člověka, místo toho, abychom zkoumali, co je s námi špatně. Naše schopnost správně se pohoršovat dostává v posledních letech ran jak koberec na klepadle.
Představme si, že čteme inzerát: „Nabízím svoje srdce k transplantaci. Zn. Levně.“ Kdo z nás se pohorší ?
Nebo čteme: „Vize 2030 – Česko, úspěšná bezpečná země, ve které chceme žít !“ Kdo z nás se pohorší ?
Naše schopnost se pohoršovat je jako vyklepaný koberec. Nezbyl v něm prach, ale také žádné vlákno.