Každá dětská pohádka má kašpárka. Tedy – ne každá, ale pokud v pohádce vystupuje kašpárek, má specifickou roli. Uvádí do děje, zlehčuje vážné situace, povídá si s dětmi. Nestává se, že by kašpárek byl v pohádce nebezpečnou postavou.
Nežijeme v pohádce. Proto kašpárci okolo nás mohou být nebezpeční.
Nebezpeční jsou kašpárci, kteří se nepovažují za kašpárky. Považují se třeba za politology a role kašpárka je neúmyslná. Neuvádějí do děje, berou situace vážně a nepovídají si s dětmi. Nenosí rolničky a škorně, ale přesto je všichni poznáme. Když vyšlou signál, válíme se smíchy.
Kašpárci si někdy najmou další kašpárky, aby jim pomohli zlehčit akademické působení, polidštit je a přiblížit obecenstvu. Ani najatí kašpárci se nepovažují za kašpárky, i když s komikou mají zkušenosti. Občas uvedou do děje, ovšem berou svoje angažmá smrtelně vážně a s dětmi si nepovídají.
Nejnebezpečnější z najatých kašpárků jsou kašpárci, kteří chtějí, abychom se všichni stali kašpárky. Ty, co se nestanou kašpárky, oddělí příkopem. Nejnebezpečnější kašpárci netuší, že hra má děj, za smích trestají a děti posílají na frontu.
Naše hra by měla být veselá, proto kašpárka vyžadujeme. Takového, co nás uvede do děje, ani nemusí mít rolničky a škorně. Musí mít ale naši důvěru, že nám neublíží.