Otázka nestojí tak, zda bude či nebude válka, ale otázka stojí tak, kdo s válkou počítá a kdo ne.
Do toho, zda bude či nebude válka, zasahuje příliš mnoho okolností. Nedokážeme je všechny zařadit do parametrické rovnice, abychom vypočítali hodnotu „ano“ či „ne“. Jsme odsouzeni jen spekulovat, případně manipulovat s parametry tak, aby nám vyšlo to, co chceme. My, co chceme válku, nepřekvapivě spočítáme, že válka bude; a naopak. Jinak je to ovšem s výpočtem a odpovědí na otázku, kdo s válkou počítá a kdo ne.
Historikové nám pomůžou s hledáním odpovědi. Všechny války v historii měly svoji příčinu, jen málo válek vzniklo náhodně a z plezíru. Nějakou dobu před začátkem války se začaly objevovat v našem chování příznaky, že se k válce schyluje. Jako axiom si uveďme historicky ověřený příznak, který stoprocentně vede k válce – vidíme-li takové chování teď, balme kufry.
S válkou počítá ten, kdo tvoří dluhy. Vidíme-li u státu, že tvoří dluhy, pak stát počítá s válkou. Stokrát může stát horovat pro mír, dokonce mu může slovo válka způsobovat nevolnost, ovšem poznáme ho po peří. Ten, kdo tvoří dluhy, počítá s válkou.
Nezáleží na tom, zda jsou to dluhy splatitelné či nesplatitelné. Dluh, ať je jakýkoli, je axiomatický příznak a je to hrozivá předzvěst války. Splatitelný dluh uhradí stát válkou s domácími daňovými poplatníky. Nesplatitelný dluh uhradí válkou s domácími a ještě přespolními poplatníky.
Otázka nestojí tak, zda bude či nebude válka, ale zda jsme ve válce. Jistěže.