Je potěšující zjištění, že je nás stále víc, kdo očekáváme nový devětaosmdesátý. Tentokrát poučeni, neboť máme odžité zkušenosti. Naivní víru necháme dětem. Až oznámí smrt nějakého Martina.Šmída.verze2, zůstaneme v klidu, neboť víme, že Martina.Šmída.verze2 nikdo nezvedne, sám se zvedne a odejde domů. My si musíme pohlídat, kdo zvedne moc, ležící vedle Martina.Šmída.verze2.
Budou to opět disidenti. Budou opět mezi nimi přimícháni agenti. Budou se opět vymezovat proti veřejnému nepříteli. Budou opět provolávat: Nejsme jako oni. Budou opět žádat naši podporu. Jenže –
Jenže z ČKD už nikdo na Václavák nepřijde. Už nebude komu říkat, že v žádné zemi, ani rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické, neexistuje, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. Už nikdo nebude skandovat: Nejsme děti. A nikdo už nebude cinkat klíči, které nemá.
Máme štěstí, že na rozdíl od roku 1989 známe disidenty lépe. Vidíme, že se připravují. Že přijdou s alternativou k liberální demokracii. Že budou mít připravený pozitivní program. Že připustí třetí cestu. Že si ze socialismu vezmou to, co fungovalo, a z kapitalismu si vezmou to, co funguje.
Bude to naše poslední šance. Martin.Šmíd.verze3 už nebude.