„Pánové nahoře, já píšu vám dnes psaní…“
(Jaromír Nohavica)
V osmdesátých letech jsme mohli tušit, koho má písničkář na mysli, kdo jsou pánové nahoře. Dnes to máme těžší.
Dnes stěžuje-li si dělník na ty nahoře, může mít na mysli i bílé límečky v kancelářích. Stěžují-li si bílé límečky na ty nahoře, mohou mít na mysli i ministerské úředníky. Stěžují-li si ministerští úředníci na ty nahoře, mohou mít na mysli i poslance a politiky. Stěžují-li si poslanci a politici na ty nahoře, koho mohou mít na mysli ?
Kdo to je, ten nahoře ? Všechna politbyra jsme rozpustili a měli bychom mít moc ve svých rukou. Neměl by být nikdo nahoře, kdo by rušil naše záměry a plány. A přesto –
Všimněme si, kolik politiků se vymlouvá na ty nahoře. Abychom jim uvěřili, měli by nám ukázat skupinové foto pánů nahoře, s jednotlivými jmény.
Neukáží-li skupinové foto pánů nahoře, musejí poslouchat i posledního dělníka.