Nesnažme se všemu rozumět. Budeme-li se tvářit, že všemu rozumíme, staneme se směšnými.
Všimněme si, kolik nových oficiálních tváří se „vyrojilo“ s komentáři k různým událostem (slovo „roj“ zde přiléhá jako pozadí na hrnec – všechny včely v roji se řídí jedním úhlem vůči slunci). Rok co rok jich stovky vyvrhne humanitní vzdělávací systém do mediálního světa a všichni se chtějí nějak uživit a zaplatit hypotéky. Komentáře jsou šité na objednávku za cenu splátky, takže není důležité, čemu komentátor rozumí a co má odžité. Čest výjimkám.
Přitom právě životní zkušenosti jsou nejzásadnějšm přepokladem fundovaného komentáře. Kdo nehrál profesionálně fotbal, nemůže mluvit o fotbale, kdo neoperoval srdce, nemůže mluvit o kardiochirurgii, kdo nezažil válku, nemůže mluvit o válce. Anebo může, ale jen proto, aby řeč nestála.
Pamětníkům války je dnes 80 let a více. Občanů 80+ je mezi námi téměř 600 tisíc. To je slušné množství na to, abychom nalezli komentátory s fundovaným názorem na válku. Jelikož sami jsme si válku neodžili, netroufáme si válku komentovat a třicetileté komentátory nebereme vážně. Hledejme mezi šesti sty tisíci spoluobčanů ty, kteří umějí prodloužit naši paměť.
Naši prarodiče možná nevědí, co je to Taurus, zato vědí, jak nepevný máme charakter v krizových situacích (mezi které patří nejen příchod Němců, ale také jejich odchod). Kolik špíny se na ně vylilo nejen během protektorátu, ale také po jeho skončení. Ti 85+ mohou dokonce věrohodně vyprávět, jak špína postupně vyplouvala. Naši prarodiče možná nevědí, co je to déjà vu, zato vědí, že něco vyplouvá.
V uších nám dodnes zní babiččino: Zlatíčko, nevěř Němcům.