Brzy se rozběhne předvolební kampaň a znovu uslyšíme, které politické strany jsou systémové a které jsou protisystémové. Co neuslyšíme, bude jasné vysvětlení, co systémovost, resp. protisystémovost znamená. Dopředu bychom si měli tento pojem ujasnit.
Bez jasné definice protisystémovosti je protisystémová strana něco jako protivítr. Fouká nám do očí, ale neškodí. Vítr a protivítr vytváří reliéf krajiny, v rovině bude protivítr slabší než v horském údolí. Protisystémovou stranu vytváří politický reliéf společnosti, v rovinaté společnosti, kde vládne Národní fronta, bude protisystémová strana slabší než v členité pluralitní společnosti. Politicky unifikovaná společnost se s protisystémovou stranou vypořádá razdva, například pomocí obušků a vodních děl. Politicky pluralitní společnost ovšem potřebuje protisystémové strany jako koza drbání – poskytují zpětnou vazbu, je-li se systémem vše v pořádku. Ať je strana sebevíc protisystémová, údolím protiargumentů musíme projít, abychom se dostali výš.
Tvrdí-li někdo, že je protisystémový, neodsuzujme, ale přemýšlejme. Přemýšlejme, co definuje náš systém.
Podle článku 5 Ústavy ČR je politický systém „založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“. Tvrdíme-li o někom, že je protisystémový, pak buď –
– založil politickou stranu nesvobodně a nedobrovolně, nebo
– soutěží nevolně, nebo
– nerespektuje základní demokratické principy, nebo
– neodmítá násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Až si chvíli popřemýšlíme, můžeme si sestavit seznam protisystémových stran. Tedy pokud na nějaké přijdeme.