Ze středoškolské fyziky víme, že čím menší je bublina, tím větší je vnitrobublinový tlak. Častokrát jsme si to ověřovali v hospodě Na růžku tím, že pivní bubliny praskaly téměř neslyšně, zatímco bublinky šampaňského vybuchovaly s ostrým zvukem (pokud jsme po deseti pivech a dvou lahvích bohemky něco slyšeli). V hospodě Na růžku se tvořily nejen pivní bubliny, ale také se formovaly první názorové bubliny.
Zpočátku šlo o názorové bubliny typu, která spolužačka je hezčí a která je má větší. Až když jsme pochopili, že všechny jsou stejné, názorové bubliny praskly a začaly vznikat politické bubliny.
Politická bublina se řídí stejnými fyzikálními zákony. Čím menší politická bublina je, tím ostřejší zvuk vydává při prasknutí. Častokrát si to ověřujeme u voleb tím, že většinové bubliny praskají téměř neslyšně, zatímco menšinové bublinky vybuchují s ostrým zvukem (pokud po deseti zklamáních ještě něčemu věříme). Viděli jsme prasknout věcněveřejnou bublinu, viděli jsme prasknout zelenou bublinu, viděli jsme prasknout pirátskou bublinu. K prasknutí se chystá další politická bublina.
Jsme nepoučitelní a stále vytváříme názorové bubliny. Namísto, abychom pracovali s širokou kolekcí rozmanitých názorů, uzavíráme se do názorových bublin a jiným, ošklivým, kontroverzním, provokujícím názorům se vyhýbáme. Stýkáme se výhradně s názorovými souputníky, mezi kterými se cítíme komfortně a v bezpečí. Přitom nám uniká, že naše názorová bublina se zmenšuje. Roste vnitrobublinový tlak.
A tak se jednou stane, že nám to bouchne do očí. Šampaňské k oslavě to nebude.