Zastánci verbálních trestných činů argumentují tím, že po jejich vyloučení z trestního zákoníku by nebylo možné trestat například slovní pomluvu (§ 184), slovní hanobení (§ 355), slovní podněcování (§ 356), slovní schvalování (§ 365) či slovní nadržování (§ 366). My ostatní říkáme, děj se vůle boží nebo děj se vůle civilního práva.
Po vzoru Karla Hynka Máchy jsme zavedli další oxymóron: verbální čin. Čin je čin a slovo je slovo. Voda je voda a sucho je sucho. Suchou vodu odmítneme jako nesmysl, zatímco slovní čin přehlížíme. Nesmyslný trestní zákoník nám ani v pozdní májový večer nevadí. Je čas tento bič, spletený popletenci, rozplést.
Mluvnický jazyk nám byl dán proto, abychom ho používali. Jen jazykový omezenec ho nepoužívá v plné šíři a barvitosti. Rozhodneme-li se někoho pomluvit, zhanobit, podnítit, schválit či nadržet, zvládneme to jak hrubě sprostými slovy, tak elegantní spisovnou češtinou. Hledání trestnosti ve výrazových prostředcích se tudíž míjí účinkem. Poslat někoho do prdele umíme tak bravurně, že by nám Jungmann s Čelakovským zatleskali.
Definovatelná hranice mezi postižitelnou a nepostižitelnou pomluvou, hanobením, podněcováním, schvalováním a nadržováním je stanovena použitým výrazivem. Najít takovou hranici je sakra jednoduché. Nepotřebujeme k tomu zasrané právníky a zkurvené trestní soudy.
Mezi duševní poruchy (§ 123) patří koprolálie (skupina F95 mezinárodní klasifikace nemocí). Příčetný trestní soud by měl koprolálisty svěřit do péče odborné instituce a nás ostatní nechat být.