PŘEPISOVÁNÍ DĚJIN

V poslední době nás stále častěji pobuřuje takzvané přepisování dějin. Ovšem i přepisování dějin má svoje pravidla.

Dějiny chápeme tak, jak jsme se je učili ve škole v dějepisu. Na našem chápání dějin mají tedy lví podíl jak autoři učebnic dějepisu, tak pojetí dějin, jak jej uchopili učitelé dějepisu. Pokud jsme měli štěstí jak na učebnice, tak na učitele, máme dějiny zažité jako řadu čísel (letopočtů) a jmen (osob a míst). Jsme odolní vůči přepisování dějin. Čísla a jména nelze změnit. Víme, co se kdy komu kde stalo, a nemáme potřebu to interpretovat. Interpretací nezměníme ani to, ani kdy, ani komu.

Generace, které byly takto odolně vzdělány v hodinách dějepisu, vymírají. Moderní pojetí výuky dějepisu negeneruje odolné jedince. Znalost čísel a jmen je nahrazována jakýmisi kompetencemi, například o tom, jak se LGBT vinula historií. Žák neví, kdo to byl popraven, ale ví, že to byla lesba. Manipulátor ho snadno přesvědčí, že to nebyla lesba, ale že to bylo koště. Jen my navěky víme, že to byla Marie Antoinette.

Ovšem přepisování dějin můžeme vtisknout pravidla. Jedno takové pravidlo říká, že interpretace historické události je zapovězena po dobu, po kterou stále žijí pamětníci. Jakákoli interpretace může být vyvrácena pamětníky. Proto se nedávné dějiny omezují na čísla a jména.

Až zemřou všichni, kteří zažili druhou světovou válku, bude povoleno vyučovat, že válku vyvolal Sovětský svaz a Německo ho na hlavu porazilo.