„Občas se v politice stane, že s novými politiky začne nová hra. Tehdy je dobré neposílat do nové hry někoho, kdo právě prohrál. Protože jenom vítězný tým se nemění.“
(Ivan Hoffman, 24.2.2025)
Naději na novou hru, spojenou s novými politiky, jsme v uplynulých patnácti letech měli několikrát. V drtivé většině případů byla naše naděje spojená s novými stranami, konkrétně se stranou Věci veřejné v roce 2010, s hnutím ANO a Úsvit (později SPD) v roce 2013 a se stranou Pirátů v roce 2017. Naše naděje byla odůvodnitelná – s novými stranami přišly nové tváře. Citovaný Ivan Hoffman ovšem mluví o nových tvářích v existujících stranách.
Naděje z příchodu nových politiků v existujících stranách je hůře odůvodnitelná. S novými tvářemi zhusta nepřichází nová hra. Pokud existující strany prohrávají, změna týmu obvykle nevede ke změně prohry ve vítězství. Nová hra se nekoná.
Nová hra se nekoná bez nového programu. Nový program se nekoná bez nové strany. Jenom nová strana s novými tvářemi je důvodem pro naději.
Beznadějný výběr pro letošní parlamentní volby se nám rozšiřuje, zatímco nadějný výběr se nám zužuje. Po zklamáních z let 2010, 2013 a 2017 jsme opatrní při rozdávání naděje. Vidíme nové strany a nové tváře, ale naději už nechceme dávat lacino.
Prozatím si můžeme všímat, zda se mění programy. Zda se program ODS mění na pravicový, zda se program SOCDEM mění na levicový, či zda se program KDU-ČSL mění, dejbože, na křesťanský.