Podle základní zásady trestního řízení (zásada legality) nemají státní zástupci při podezření ze spáchání trestného činu na výběr:
„Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“
(Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, § 2 odst. 3)
Aby libovolný státní zástupce nemusel vyhovět zásadě legality, může si zavázat oči šátkem a zaslepit uši špunty. Tak se nic nedozví a není povinen nic stíhat. Jinou podmínku, než dozvědět se, státní zástupce nemá. Dokonce nemá ani podmínku, že byl trestný čin spáchán, stačí podezření. A nyní se ptejme sami sebe.
Kolikrát za den pojmeme podezření, že byl spáchán trestný čin ? Není-li to alespoň jednou denně, máme stoprocentně šátek a špunty. Jinak bychom už běželi nahlásit podezření.
Spatříme-li někoho, jak běží, s nejvyšší pravděpodobností je to státní zástupce. Zdánlivě dobíhá tramvaj, ale ve skutečnosti běží podat podání. Nejvíce státních zástupců se vyskytuje na atletických tratích, kde dokonce soutěží, kdo doběhne podat podání jako první. Ti, kteří neběží, mají v kapse přímo použitelný předpis Evropské unie. Ti vědí, že běžet nemusejí.
Takovým předpisem může být například nařízení, že konání proti zdravému rozumu není trestným činem.