„The line between our historic reality and science fiction has already been crossed just as the probability that our own creation, AI, is likely ‚to become an actor, not just a factor‘ in the existential challenges faced by our species.”
(Mike Whitney, 22.1.2025)
Slova amerického novináře nemusíme brát vážně a spokojit se s relativizujícím zpochybněním, jak může novinář vědět, že byla překročena hranice mezi historickou realitou a science fiction, notabene když netušíme, jak ta hranice vypadá a kde leží. Každé ráno vidíme historicky reálné slunce, historicky reálné sousedy, historicky reálnou ulici při cestě do práce. Nepřekračujeme žádnou hranici, a když na ulici uklouzneme, tak si sakra historicky reálně natlučeme. V dosahu našich smyslů se hranice mezi historickou realitou a science fiction určitě nenachází.
Jinak se věci mají mimo dosah našich smyslů.
Jsme-li dostatečně šílení a formujeme si pohled na svět sledováním mainstreamových médií, můžeme se na dotek přiblížit k něčemu, co bychom mohli nazvat hranicí mezi realitou a science fiction. Vstoupí-li do hry umělá inteligence, ani nepoznáme, že jsme v doteku s hranicí. Například:
V návalu šílenství si pustíme veřejnoprávní televizní zprávy. S neklidem je konzumujeme, při každé druhé zprávě vykřikujeme neslušná slova, porovnáváme sdělované informace se zažitou realitou. Na konci zpráv ovšem moderátor ohlásí, že celé televizní zprávy byly vytvořeny umělou inteligencí. V tu chvíli máme problém. Aniž jsme to tušili, překročili jsme hranici mezi historickou realitou a science fiction.
Zpoza hranice není úniku. Vždyť i informace o umělé inteligenci mohou být vytvořeny umělou inteligencí. Měli bychom tedy svými smysly pravidelně testovat, zda nejsme už v dotyku. Zvláště poté, co umělá inteligence doporučila zrušit EU.