Smlouva o Evropské unii definuje v čl. 50, že „jeder Mitgliedstaat kann im Einklang mit seinen verfassungsrechtlichen Vorschriften beschließen, aus der Union auszutreten“. Vystoupit z EU může každý členský stát.
Vystoupit z EU může každý členský stát, pokud oznámí svůj záměr Evropské radě, která iniciuje jednání o podmínkách vystoupení. Pokud k dohodě o podmínkách vystoupení nedojde, pak je stát venku z EU „zwei Jahre nach der genannten Mitteilung“.
Když přišel konec první éry evropského socialismu, vystupovaly státy z tábora socialismu v tomto pořadí: 1. Polsko, 2. Maďarsko, 3. Německo (NDR), 4. Československo, 5. Bulharsko, 6. Rumunsko. Až přijde konec druhé éry evropského socialismu, vystupovat z tábora socialismu budou státy v jiném pořadí, ale s podobnou logikou. Polsko bylo nejodvážnější. Otázka zní, který stát bude nejodvážnější (ostrovní Velká Británie se nepočítá kvůli své výlučné geografii).
Naše spekulace předjímá řadu neznámých, ale odhadnutelných faktorů. Z dvaceti sedmi států můžeme eliminovat ty, které na členství v EU vydělávají (neprodělávají), a také ty, které nejsou odvážné. Můžeme ukázat prstem na Polsko (v americkém tandemu), nebo můžeme ukázat na stát, který nikdy tandem nepotřeboval a svoje plány vždy realizoval rozhodně a důsledně.
Německo.
Až Německo oznámí svůj záměr Evropské radě, pořadník států, vystupujících z tábora druhé éry evropského socialismu, by mohl mít na dvacáté sedmé příčce Rumunsko. Jak nám ukázaly nedávné prezidentské volby, Rumunsko bude nepochybně v pořadí výš. Adept na dvacátou sedmou příčku je jiný.
V České unii budeme zase jednou světoví.